S Moskeváky na Komáří vížku

Máme rádi Moskeváky. Proto jich máme pět. Máme moc rádi děti. Zatím máme jen dvě. Máme moc rádi Česko. A proto pořád někde couráme. S Moskeváky a s dětmi. Je to ideální kombinace.

Tentokrát jsme se rozhodli poznat Komáří vížku. Zaujala mne zmínka v novinách, že na tuto horu nad Teplicemi, těsně u hranic s Německem, vede nejdelší lanová dráha bez přestupu a tak jsme se rozhodli to ověřit. Je začátek srpna, hodně teplo a s sebou jsme dnes vzali dvouletého Tošku a roční Nočku. Cesta autem od nás z domu není nijak dlouhá, asi za hodinku a čtvrt jsme u dolní stanice lanovky v obci Krupka. První překvápko – lanovka je dvousedačková a i když je opatřená cedulí hlásající že :“Přeprava psů je povolena pouze s košíkem“ je mi jasné, že tudy to s našimi hafuškami nahoru nepůjde. Zaháním z hlavy zajímavou představu o velikosti košíku do kterého bych vložila naše psy aby se nechali nahoru vyvézt a sedáme znovu do auta. Nahoru prostě vyjedeme po silnici a pro auto se vrátíme lanovkou a zase ho svezeme dolů. Alespoň máme motivaci pro dceru. „Když budeš hezky šlapat, tak pak pojedeš lanovkou“ Nějak jsme jí už zapoměli říct, že hezky šlapat bude sedm kilometrů – nemusí ve třech letech vědet všechno.

Na Komáří vížce se dá zaparkovat a najíst. Je tu několik restaurací a tak jsme si zvolili jednu z nich, hafušky nechali vystoupit z kufru auta, napojili je a zatím ještě přivázali ve stínu. Sami baštíme a krmíme děti. Pesani zatím vzbudili až nežádoucí pozornost. Začínají se k nim trousit skupinky lidí a fotí si je. Znám zrovna tyhle dva naše experty na nenadálé infarktové akce ( leží, tváří se jako když mají papíry na demenci a nechají nic netušící lidi přijít hodně blízko. Až pak s potměšilou jiskrou v oku vystartují a řvou na celé kolo. To trvá jen chvilku. Obdivovatelé se musí jít přebalit, vzít se léky na srdce a přepočítat končetiny a naši dobráci opět uléhají s lehkým úsměvem a pocitem dobře odvedené práce čekají na další chudáky ). Jdu raději k nim a způsobuji osvětu mezi zvědavci. „Ne milostivá, to není Bernardýn“ , „Ne pane to není Salašák“, „ Nein, nicht anzutasten bitte !“  a dojemná je skupinka pěti ruských turistů. „ Nět, Něgladitě pažalsta – eto nět Senbernardt eto Moskovskaja storoževaja“ Na to jim vylézají oči z důlků. O tomhle psovi Rusové ( jak se od nich dozvídám z Moskvy ) nikdy neslyšeli. Vysvětluji jim, že je to mladý pes a mladá fena, ale mezi tím mne jeden Rus obešel ze strany a přihrnul si to k Toškovi. Ten vyletěl přesně na poslední chvilku. Rusák se kácí z kopečka po zádech. Leží a já doufám že není kardiak. „Što vy? Ja skazala što eto sobaka STOROŽEVAJA !!!“ Bledý Rus vstává a myslím, že už si tohle plemeno bude pamatovat. Pro dnešek je vzrušení až dost. Jdeme objevovat místní krásy.

Vyrážíme přes Fojtovickou pláň až k odbočce na zelenou značku vedoucí ke Kotelnímu jezírku. Na pláni je vedro docela nepříjemné, ale jakmile jsme uhnuli do lesa je to paráda. Pesani nejvíc ocenili,že tady konečně nikdo není a navíc kolem cesty vede potok, takže mohou jít jeho korytem a chladit se. Pomalou příjemnou procházkou docházíme k jezírku. Je to tu nádherné. Nikde nikdo, jen na chvilku otevřené údolí s kouzelným Kotelním jezírkem. Psi na nic nečekají a okamžitě po dovolení hupnou do vody. Dalších 40 minut je odtud nedostanem. Nevadí, rozkládáme deku a děláme dětem piknik. Kochám se pohledem na plavající šťastné psy. Hrají si ve vodě jak malé děti. Sama chvíli koketuji s myšlenkou jít za nimi, ale horská voda je opravdu jako led.

Po pauze pokračujeme lesní cestou až k modré značce vedoucí na zříceninu hradu Kyšperk. I tady se dceři a hafuškám líbí. Je tu spousta prolézání a když ještě konstatujeme, že tady určitě, ale URČITĚ bydleli loupežníci – je kouzlo dokonalé. Musíme hledat poklad.

Pokračujeme po modré z kopce až do Unčína. Tady se dovídáme, že k lanovce je to už jen 2km. To by byla paráda, kdyby lanovka nejezdila každou hodinu v půl. Je 15.10. Máme jen chvilku na přemýšlení. Buď uběhnem s dětmi 2 kilometry za 20minut, nebo budem další hodinu čekat. Nasadili jsme klus. Syn je vysmátý, usnul když jsem ho nesla v šátku. Dcera běží statečně. Zato Nočka! Naprosto znechucená, že už nemůže jít vodou ( snad byla v minulém životě vydra nebo co) a navíc jí naprosto zešílela panička, když jí v tom vedru nutí běžet. Nevím jestli se víc ulevilo nám, že jsme lanovku stihli, nebo Nočce že už může zastavit. Každopádně na další výlet se hlásí prý až v zimě 🙂

Psy jsme zaparkovali pod dolní stanicí lanovky ve stínu. Nadšeně se uložili a nadále byli neviditelní. A zatímco můj muž dával synovi svačinku, já s dcerou, která si lanovku opravdu zasloužila, jedeme krásnou dlouhou vyhlídkovou trasu nahoru pro auto. Kažopádně se sem chceme zase podívat – v zimě se sáňkami a samozřejmě zase s Moskeváky.